domů english

Josef Karas obdivuje da Vinciho

3.4.2010 Právo str. 16 Osobnost, Helena Vacková

„Teď bych se chtěl hlavně vyspat a najíst,“ říká unaveně Josef Karas. Odpočinku si ale jen tak neužije. Jeho program na následující dny je nabitý k prasknutí. Není divu, že je o něj takový zájem. Jednatřicetiletý bývalý desetibojař je historicky prvním Čechem, který obstál na světovém klání krásy. Minulý týden
v jihokorejském Soulu totiž v konkurenci osmdesáti mladých krasavců z celého světa vybojoval druhé místo v soutěži Mr. World.

Jeho cesta k světovému úspěchu vedla přes tuzemskou soutěž krásy Mr. Czech, do které se přihlásil na radu otce. „Jsem rád, že jsem ho poslechl, protože člověk moc příležitostí nedostane,“ usmívá se blonďatý sympaťák. Ačkoli byl nejstarší ze všech soutěžících, domácí klání s přehledem vyhrál. Porotu složenou z vítězek České Miss zaujal hlavně svým šarmem a zpěvem. „On je prostě dokonalý,“ nešetřila slovy chvály Česká Miss 2009 Iveta Lutovská.
A na co Josef vsadil ve světové soutěži Mr. World, kterou pořádá stejná organizace jako Miss World? „Hlavně na přirozenost. A důležité bylo, že jsem byl sám sebou,“ tvrdí bývalý atlet.

Dřív jste si prý myslel, že mužské soutěže krásy jsou zženštilé. Změnil jste názor?

Než jsem si to zažil na vlastní kůži, nevěděl jsem, co mám od soutěže očekávat. Ale hlavně na Mr. World jsem zjistil, že nezáleží ani tak na tom, jak vypadáte, ale jaký máte charakter. Jestli jste schopný spolupracovat, pomáhat ostatním, i když jste třeba unavený. V Soulu jsme spali pět hodin denně. Navíc čtyřiadvacet hodin denně trávíte s ostatními soutěžícími, nemáte čas někam utéct, jste pod dohledem, neexistovalo tam pití alkoholu. A přece jen ostatní kluci jsou zvyklí si dávat třeba pivo… Byl tam velký stres. Zjistil jsem, že naschvál. Protože právě pod tlakem se ukáže pravý charakter.

Co vám pomáhalo stres zvládat?

Moje výchova a zkušenosti ze sportu. V Koreji jsem prožíval podobné věci jako na desetibojařských závodech, kde vám na povrch vyplavou snad všechny emoce. Člověk je v jednu chvíli šťastný, minutu nato zase neuvěřitelně naštvaný, za vteřinu může brečet, jásat, být v depresích. Desetiboj je jako horská dráha. Na Mr. World mi pomohlo i to, že jsem byl starší než většina ostatních kluků. Věděl jsem, že se nebudu přetvařovat, dělat ze sebe někoho, kým nejsem. Ani to neumím. Mám rád přímočarost a upřímnost. Lhaní a chození kolem horké kaše je náročné a trvá to moc dlouho.

Jak vlastně taková mužská soutěž krásy probíhá? V missích kláních většinou bývají promenády v plavkách, módní přehlídky, měří se míry…

No, chlapi se neměří. (smích) Měli jsme mít focení a promenádu v plavkách, ale zrovna v Soulu sněžilo, takže to nebylo možné. Stejně kluci vidí, který z nich vypadá. (smích)

To jste se tam takhle okukovali?

Všichni ty ostatní pozorovali. I když říkají, že ne.

Podle čeho chlap posoudí, že ten druhý vypadá dobře?

Když je bez trika, tak je jednoduché posoudit, jak je vymakaný, vysportovaný. Ale jak jsem říkal, rozhodující je charakter.

Říká se, že krásná žena to má v životě jednodušší. Platí totéž i u pěkného chlapa?

Podle mě záleží na tom, co s tou krásou uděláte. Když je člověk nádherný, ale povrchní, přitahuje stejně povrchní lidi. Nebudu však lhát, když řeknu, že ti, kteří dokážou své krásy využít, mají výhodu.

Vy tu svou využít umíte?

Já nevím. Víte, mě otec vždycky učil: Když kamkoli přijdeš, slušně pozdrav, slušně požádej o to, co potřebuješ, a pak poděkuj. Tímhle já se řídím.

Když vám bylo šest, emigroval jste s rodiči do Kanady. Jak jste to tehdy vnímal?

(zamyslí se) Byl jsem si toho vědom… Rodiče celý život dělali všechno pro to, abych se já měl dobře. A ničím, co teď udělám, jim nemůžu dostatečně poděkovat. Můžu to jedině splatit tak, že to stejné udělám já pro své děti, až jednou nějaké budu mít.

Rodinu zatím neplánujete?

Zatím ne.

Nechal jste se slyšet, že jste měl čtyři vážné známosti…

Ano. Poslední byla Nicole…

Američanka, se kterou jste byl dokonce zasnoubený. Co se stalo, že jste se rozešli?

(posmutní) Když jsem se vrátil do Česka, Nicole přijela za mnou. Žili jsme tu spolu dva roky. Byl jsem buď s ní, nebo na dráze. Jiný život jsem neměl. Obětoval jsem jí všechen svůj čas. Po dvou letech jsem ji požádal o ruku. Jenže pak se vrátila do Států, protože jsme to tu finančně neutáhli. Plánovali jsme si, že přijedu za ní a vezmeme se. A pak že poletím na mistrovství světa, olympiádu a dál se uvidí, kde budeme žít. Ale Nicole bohužel odloučení psychicky nezvládala a dala mi ultimátum. A jelikož já na ultimáta moc dobře nereaguju, tak jsem dostal kopačky. Pochopitelně zaslouženě.

Teď někoho máte?

Mám známost. Je to Češka. Ale nepřemýšlíme o společném bydlení nebo o svatbě. Zatím nám to takhle vyhovuje.

Váš otec byl lékař, teď podniká, maminka byla zase výtvarnice, kreslířka. Co jste po svých rodičích podědil?

Po mamince jsem toho podědil hodně. Jako kluk jsem kreslil, skládal jsem dokonce i básničky. Ale bohužel jsem k tomu nebyl víc tlačený. Když jsem byl dítě, zajímalo mě jen běhání dokolečka, kopání do míče, skákání do písku. Byl jsem do sportu naprosto zažraný. A děcko, které chce běhat a má plno energie, je těžké přinutit, aby si doma po učení ještě sedlo na několik hodin a malovalo.

Kdysi jste říkal, že atletika si žádá oběti. Čeho jste se kvůli ní musel vzdát?

Nechodil jsem do kina, s kamarády na pivo… Takže obětí bylo několik. Patří mezi ně bohužel i ukončený vztah s Nicole… Ale cíl je nádherný, když ho dosáhnete. Krásná je však i ta cesta k němu. Bohužel ve sportu jsem to nedotáhl tak daleko, jak jsem chtěl.

Kariéru vrcholového sportovce jste ukončil před olympiádou v Pekingu. Bylo to pro vás těžké rozhodnutí?

Bylo to nejtěžší rozhodnutí, které jsem zatím udělal. Měl jsem za sebou celou přípravu, byl jsem v nejlepší formě, jakou jsem v životě měl, a vím, že bych uspěl. Že bych byl v první desítce. Ale jsem realista, takže si nic nenalhávám. Věděl jsem, že s vyhřezlou plotýnkou není možné, abych závodil. Dlouho jsem se s tím však neuměl srovnat. Tři týdny jsem chtěl být jen sám, s nikým nemluvit. Bylo to pro mě strašně těžké, kyselé. V tu chvíli nechcete slyšet, že život jde dál. Říkáte si jen: Proč já?

Třeba to tak mělo být…

Třeba. To však nikdo nemůže vědět. Ale kdybych stále dělal atletiku, nebyl bych zraněný, tak bych zase neměl možnost jet na Mr. World. Neměl bych ty možnosti, jaké mám nyní. Teď se mi otevírají jiné dveře.

Teď už máte čas chodit s kamarády na pivo?

Pokud jde o čas, jsem sobec. Když nějaký vyšetřím, tak si hodně vybírám, s kým ho strávím. Pro mě je nejdůležitější rodina a opravdoví přátelé. Těch mám ale málo. Nechci kamarády do pohody, ale do nepohody. Takové, kteří při mně budou stát i v těžkých chvílích. Ne ty, kteří se objeví, jen když se mi daří. A oni mě pak poplácávají po zádech a říkají: Výborně, Karas, skvělé umístění. Mám opravdu málo času, protože se věnuju hodně věcem. A já se jim chci věnovat. Víte, celý život obdivuju Leonarda da Vinci. Byl to výborný umělec, málo lidí ví, že byl i výborný sportovec. I v šedesáti měl neuvěřitelnou formu. Byl také skvělý lékař a medik, jeden z prvních lidí, kteří začali kreslit anatomii tak, jak se dělá teď. Byl výborný inženýr, architekt, filozof, nenechal se omezovat. A používal mozek a bylo mu jedno na co. A tohle je důležité. Rodiče mi vždycky kladli na srdce, že není podstatné, co máš, ale co víš. Že informace jsou to hlavní. Proto se chci stále něčemu učit.

Čemu konkrétně?

Určitě bych chtěl v Česku chodit na nějaké herecké kurzy. Dál se chci věnovat modelingu, ale prvořadý je pro mě teď byznys. Pomáhám mladým sportovcům získávat stipendia na univerzitách v zahraničí.

***

Josef Karas Narodil se 20. 8. 1978 V létě 1984 jeho rodina emigrovala z dovolené v Jugoslávii do Kanady. Na Kansas State University vystudoval fyziologii a sportovní psychologii. V Kanadě pak ještě studoval herectví. Už za mořem zkoušel štěstí v modelingu, účinkoval v několika reklamách. V roce 1994 se vrátil zpět do Česka, chtěl se víc prosadit v desetiboji a snil o účasti na olympiádě. Na mistrovství Evropy 2006 v Göteborgu skončil čtrnáctý. Na světovém šampionátu 2007 v Ósace vybojoval dvacáté místo. Atletickou kariéru ukončil v roce 2008 kvůli zdravotním komplikacím Říká o sobě: „Jsem vášnivej. Ve všem, co dělám. Takže když něco dělám, tak naplno. Navíc jsem perfekcionista a nerad jsem na něco nepřipravený.“

V Koreji jsem prožíval podobné věci, jako na desetibojařských závodech, kde vám na povrch vyplavou snad všechny emoce.