domů english

Josef Karas

 

8.4.2010 Magazín Mladé fronty DNES str. 20 Reportáž, LADISLAV VERECKÝ

VYPADAL JSEM JAKO REKLAMA NA HLAD
DRUHÝ NEJHEZČÍ MUŽ SVĚTA

Do fotoateliéru doráží přesně. Jen v košili, v džínách, v teniskách a se sportovní brašnou. Asi je to brašna cestovní, vůbec nic z ní totiž během focení ani rozhovoru netahá, až na baterie papírových kapesníčků. Vizážistu nežádá, naopak, kdyby tu na něj nějaký čekal, asi by zdvořile poděkoval.
„Já se omlouvám. Tam zme nastydli skoro všici,“ nabízí stisk ruky a pohled do očí poté, co se řádně vysmrká a umeje si ruce. „Měli jsme mít beach party v plavkách, ale na pláži občas sněžilo, tak ji zrušili. V hale, kde se sportovalo jen v tričku, netopili kvůli tých reflektorů, to bylo drsné.“ V jeho mluvě se mísí severomoravské prvky s americkým tupým l, jako známe od Lendla či od Jágra. Znovu s omluvami smrká.

Jak to, že máte v řeči takovou směsku?

Mamča se narodila a studovala v Olomouci. Otec sice v Mostě, ale v Olomouci taky chodil do školy. Odtud ta Morava. No a v Kanadě, pak v USA jsem žil od šesti do sedmnácti, od dětství po dospívání. Tam se do mého jazyka dostaly ty americké stopy.

Vzpomněl byste si, kdo vám poprvé řekl, že jste krasavec?

Děda Kryštofský. Chtěl tak utěšit hlavně máti, protože jako dítě jsem byl strašně ošklivej. Nos i uši jsem měl velké jako teď, byl jsem ovšem maličký, hubený a ostřihaný nakrátko. Vypadal jsem jako reklama na hlad.

Takže jste si neužil žádné školní lásky?

Vůbec. Holky ve škole se mi vyhýbaly. Ale dědeček tvrdil matce, ať neztrácí hlavu, že jednou vyrostu do krásy. Chtěl udržet v klidu hlavně ji, ne mě.

Měli jste s rodiči otevřený vztah?

Velice. Mohl jsem se přijít poradit o všem. A pokud jsem si stál raději na svém, pokaždé jsem nakonec zjistil, že by mi ušetřilo čas i námahu, kdybych dal na ně. Fotografka Thao rozjíždí své mučení. I po tři čtvrtě hodiny zůstává Josef Karas nanejvýš ochotný a zdvořilý. Thao se občas omlouvá: „Já vím, jsem strašná. Ale ještě vyměním tohle pozadí za černé, a tvařte se teď jako bojovník. Omlouvám se, tohle bude poslední série.“ „Neomlouvejte se, vždyť vy mi tady pomáháte,“ třepe rukama i hlavou. Takhle by to řekl každý americký začátečník, žádnému takovému by se však zkušená americká fotografka na rozdíl od českovietnamské neomlouvala.
„Máte krásně zářivé oči,“ povzbuzuje pózujícího vicemistra World Thao. Předně má zájem, aby Pepa Karas šel do všeho s vervou. A pak: nejspíš ji skutečně upoutal třpyt jeho modrých očí. Muž před objektivem živě reaguje: „To by měla mamča radost. Tvar, barvu očí a ten lesk v nich mám jednoznačně po ní.“
Vzkaz od Thao však už Josef Karas nevyřídí. Máti mu zemřela před rokem na rakovinu. Ani se nestačila vrátit do Česka. Ještě před odchodem do exilu mu voda pohřbila sedmiletého bratra. Ten se pral s kamarádem u řeky o tříkolku a láska k „závodnímu“ stroji zastínila pud sebezáchovy. Nikdo ho už neviděl.

Měl jste třeba v pubertě nějaké mužné vzory jako náplast na své, já nevím co, akné nebo pištivý, přeskakující hlas?

Na akné jsem sice netrpěl, ale přesto: zájem holek vůbec žádný. Vynahradil jsem si to, až když jsem se v sedmnácti vrátil domů do severních Čech, kde má domov otcova rodina. Přišlo to just in time, za pět minut dvanáct. Dokázal jsem se tady zamilovat, měl jsem to se vším všudy.

To jste pořád ještě neměl žádný vzor mužné krásy?

Neměl jsem sex symbols jako vzory, to se u nás nepěstovalo. Rodiče mě vedli k tomu, že vzhled na muži není to nejdůležitější.

Takže sportovní vzory?

Ani to moc ne, i když otec mě ke sportu kormidloval. Hrával jsem hokej. Nejdřív jsem na něj byl moc malý. Pak jsem se vytáhl a začali mi říkat, že mám ideální figuru na hokejového beka. Jenže to jsem se zrovna poprvé vrátil na dva roky do Česka, a tady není zdaleka tolik šancí, jak se chytit hokeje, jako v Kanadě. Tam funguje nejmíň pět kvalitních juniorských soutěží.

Zkrátka nevyšlo to.

Víte, v tom skutečném dospívání, kdy se to láme, jsem vrcholové sportovce mezi vzory ani neměl. Když už, mým typickým vzorem byl tehdy Leonardo da Vinci.

Uf!

Máti mě hodně vedla k výtvarnému umění. Měla se mnou velké plány.

Ale Leonardo stojí přece jen poněkud vysoko. To mohlo být až demotivující...

Přesně. Před mýma očima stáli spíš Bruce Lee, kuchař, který se stal od sporáku jednou z nejžádanějších hollywoodských hvězd. Nebo Ivan Lendl, který si vždy řídil život sám.

I tady potřebujeme pro srovnání zatím hodně představivosti.

To mi nemusíte připomínat. Na místě je tu velká skromnost, ze svých ideálů nemám nic. Ale ještě ke vzorům, málem bych vynechal dva možná největší: rodiče.

To je tak na závěrečnou řeč při slavnostním ceremoniálu, nemyslíte?

No jo, ale nechte mě to už dokončit, prosím. Obětovali úplně všechno, abych nemusel vyrůstat v komunismu. Syn jim tady přišel o život, to jim paradoxně možná ulehčilo rozhodování. Ale i tak: otec tu nechal profesi lékaře, a aby nás uživil, bral si v Kanadě čtyři džoby. První tři roky jsem ho vídal jen tak hodinu denně, ani ne. Matka měla jenom dvě zaměstnání.

Máti vás vedla k umění, otec ke sportu. Jaký byl společný jmenovatel jejich výchovy?

Studovat! Úplně nejhloub bylo přesvědčení, že nemusíš zdědit příliš talentu, abys uspěl. Naopak: příliš talentovaní lidé mají sklon svým talentem plýtvat. Lepší je cílevědomost. Pravda je, že sociální inteligence Josefu Karasovi skutečně nechybí. Sám potichu vycouval z tykání, v němž jako absolvent základní školy v Kanadě a střední v USA automaticky začal. Vycítil totiž, že tady to není běžné, a i když jsem se proti tomu nijak neohradil, pochopil, že někdo formálnější než já by snadno mohl. Proplouvat úskalími českého bontonu se mu očividně daří. Ještě lépe si vede, je-li jazykem soutěže angličtina. Tu má perfektní jako rodilý mluvčí.

Ve světě vysoké mužské módy je jak mezi tvůrci, tak modely nadstandardní procento zženštilých gayů. Soutěž Mr. World v Koreji mi však podle agenturních zpráv přišla spíš jako drsný vojenský tábor.

Máte pravdu. Málo spánku, žádný alkohol, hodně námahy... Kluci zvraceli, vzdávali to. Pokud měl někdo v plánu pořád se usmívat, dlouho mu to nevydrželo.

Jaká byla v Soulu vaše hvězdná hodina?

Vyhrál jsem sice dost atletických soutěží, největší síla však pro mě byla volná disciplína. Mohl jsem hrát a zpívat Hotel Kalifornia, poradili mi však, ať zpívám svou vlastní písničku. Bylo to poprvé, co jsem hrál sám a před takovým davem lidí. Když jsem slezl z pódia, cítil jsem se v takové euforii, jako bych měl v sobě nějakou silnou drogu. Popsat se ten pocit nedá. Když překonáte ten hrozný ostych.

Co dál? Desetibojařský vlak vám už vinou zranění ujel, máte taky svůj věk...

Už v Kanadě a v Americe jsem se zapsal na pár hereckých kurzů, absolvoval jsem nějaké módní přehlídky a natočil pár reklam. To je podle mého dobrý základ. A když jsem se vrátil sem, začal jsem se tomu věnovat ještě víc.

Poměry v modelingu se na rozdíl od sportu líčí, slušně řečeno, jako méně férové.

To je pravda, tak férové to není. Ale snažím se držet stranou všelijakých intrik. A jde to.

Jak?

Mám takovou zásadu: jdu na casting, a jak vyjdu ze dveří, už se o věc nezajímám a nesnažím se na rozdíl od jiných „lobbovat“ ve svůj prospěch. Do ničeho takového nejdu.

Jaká panuje atmosféra na soutěži, jako je Mister World?

K mému překvapení podobná jako při sportu. Odtud jsem byl zvyklý, že i když jsou všichni konkurenti, tak se navzájem povzbuzují.

Tak to mě překvapuje. Slýchám, že na soutěžích o všelijaké miss by se kandidátky utopily na lžici vody.

Tak to si myslím, že až takhle zlé není, i když taky jsem slyšel, že si holky schovávají pasy nebo třeba boty.

Jací lidé byli na soutěži?

Když to tak vezmu, tak bylo tam osmdesát kluků a z nich jsem se bavil tak s polovina. Zatracené skloňování a časování! Josef Karas často musí hledat správný pád, někdy ho i nenalézá. Na mezinárodní scéně je to jedno, tam bude těžit ze své perfektní angličtiny. A bude-li třeba, při své píli mákne i na češtině.

No dobře, bavil. Ale našel jste si tam nějaké dobré kamarády?

A víte, že jo? Tak šest. Šest opravdu dobrých kamarádů. Rozhodně to nejsou manekýni. Natož takoví ti hermafroditi s úzkými rameny a boky, na které jdou pověsit každé šaty. Mají charakter. *

***

Když odjížděl bývalý desetibojař Karas na soutěž Mr. World do Jižní Koreje, málokdo ho bral vážně. Jedni novináři psali o Janovi, jiní správně o Josefovi. Po nečekaném druhém místě v soutěži je jeho jméno už docela známé. V PĚTI ČÍSLECH 75Tolik mužů se zúčastnilo klání Mr. World v Koreji. 31 Tolik je mu let. 6 Rodiče nechtěli, aby vyrůstal v komunismu. Odvezli ho do Kanady jako šestiletého. 17 Krásy puberty čekaly až v rodném Česku, kam se vrátil v sedmnácti. 7922 Osobní rekord v desetiboji. Zařadil se na desátou pozici v českém historickém žebříčku.

„TALENTOVANÍ LIDÉ MAJÍ SKLON TALENTEM PLÝTVAT.“